O klimatických změnách se na půdě OSN začíná diskutovat na samém konci 70. let. Agenda se zejména dala do pohybu se založením Mezivládního panelu pro klimatické změny (IPCC) v roce 1988. Panel IPCC v roce 1990 uveřejnil svou první hodnotící zprávu, která vědecky potvrdila a shrnula dosavadní domněnky o závažnosti klimatických změn. Na jejím základě dohodl Mezinárodní vyjednávací výbor první celosvětovou Rámcovou úmluvu o změnách klimatu (UNFCCC, ang. United Nations Framework Convention on Climate Change), která byla přijata na tzv. summitu Země v Rio de Janeiru v červnu r. 1992. V platnost vstoupila o dva roky později. Postupně ji ratifikovali jednotlivé členské státy (ČR už v červnu v 1993). Smlouva UNFCCC neukládá státům žádné závazné cíle, pouze konstatuje nutnost ochrany klimatu a stanovuje k tomu orgány. Naléhavost situace přiměla státy přijmout v prosinci roku 1997 na 3. konferenci stran (tzv. COP, Conference of Parties of the UNFCCC) Kjótský protokol k dohodě UNFCCC, ve kterém je závazně stanoven cíl pro rozvinuté země snížit emise CO2 o průměr 5,2% do roku 2012.

Klíčová ustanovení smlouvy UNFCCC

(* 1992, platnost 1994)

• první mezinárodní dohoda na půdě globální organizace OSN v oblasti ochrany klimatu

• nezakotvuje žádné povinné cíle pro snižování, ale dává možnost rozšířit smlouvu o tzv. protokoly
• zavazuje všechny členské státy k ochraně klimatu
• státy mají spolupracovat na výzkumu, vzdělávání a výměně informací

Klíčová ustanovení Kjótského protokolu

(* 1997, resp. platnost 2005, omezeno do 2012)

• zavazuje členské strany, aby snížili množství skleníkových plynů o průměr 5,2% do roku 2012 (proti roku 1990)
• na Evropskou unii připadá snížení - 8%
• rozvojové státy snižovat nemusí, naopak směřuje k nim pomoc při adaptaci na klimatické změny
• je možné snižovat emise také pomocí projektů realizovaných v zahraničí

Rozvojová spolupráce a Rámcová úmluva

Z hlediska atmosféry je jedno, kde se snižují emise CO2. Liší se ale náklady, za které tohoto snížení docílíme. Úmluva UNFCCC, resp. Kjótský protokol zakotvuje flexibilní mechanismy snižování skleníkových plynů, ke kterému dochází na území jiných států. Flexibilní mechanismy přináší do hostitelské země nové technologie, příp. pomoc s adaptačními opatřeními či zalesňováním, které by země nemohla zaplatit. Donorská země či podnik (kteří tato opatření platí) naopak získává tzv. externí kredity, jež se počítají, jako by země snížila emise na domácí půdě.

Prostřednictvím tohoto tzv. Mechanismu čistého rozvoje (angl. CDM, Clean Development Mechanism) firma, místo aby snižovala emise ve své výrobě, si zaplatí snižování v rozvojové zemi, kde je to levnější. Příkladem projektů čistého rozvoje jsou např. investice do výstavby obnovitelných zdrojů energie, do inovace výrobních technologií, sázení stromů nebo např. spalování skládkového plynu. Nejčastějšími hostitelskými zeměmi jsou státy jako Indie nebo Čína (ovšem jen velmi málo projektů bychom našli v Africe), donory bývají rozvinuté státy a firmy ze Západu.
Světová komunita se dnes nachází ve žhavé diskusi, jak formulovat závazky pro všechny země, tedy i ty, které dosud žádné závazky neměly. Zcela zásadní bude přilákat USA do spolku. Amerika zůstala osamocená. Boj za celosvětovou dohodu bude tuhým dohadováním o cílových závazcích ke snížení množství skleníkových plynů, rozdělením těchto závazků mezi jednotlivé země a spravedlivým vypořádáním mezi rozvinutými a rozvojovými státy.

Jaké překážky stojí v cestě nové dohodě?

• Spojené státy americké se dosud nepřipojily ke Kjótskému protokolu. Nepřidají se ani k nové dohodě, pokud i rozvojové státy nebudou mít svoje závazky.
• Rozvojové státy zase tvrdí, že první krok musí udělat vyspělé státy, které za klimatické změny nesou odpovědnost.
• Zůstává otázkou, jak nastavit snižovací závazky, aby je bylo možné splnit a aby zároveň byly dostatečné pro stabilizaci klimatu.
• Rozvojové státy chtějí kompenzace a finanční asistenci pro adaptační opatření, rozvinuté státy se na otvírání vlastních kapes netváří příliš nadšeně. Peněž na adaptační opatření se nedostává.
• Těžba dřeva je jedním z důležitých zdrojů příjmů pro rozvojové státy (Brazílie, Indonésie, aj.). Odlesňování je zdrojem pětiny světových emisí. Má se rozvojovým státům platit za to, že nebudou kácet vlastní pralesy?
• Omezené zdroje planety a schopnost absorbovat znečištění znemožňují, aby všechny rozvojové státy mohly využívat fosilních zdrojů energie. Přesto mají právo na rozvoj. Jedinou šancí je energie z obnovitelných zdrojů, která je bez pomoci finanční asistence pro mnohé státy nedostupná.

Zdroj: publikace - Bohouš a Dáša: Klima v tísni. Vydal Člověk v tísni, 2008.